Den 1.: Cesta a ubytování

Povedlo se! Vyrazili jsme brzo ráno. I když se nepovedlo jít po dni balení spát podle plánu, tedy brzo (raději jsme se neodvažovali určit konkrétní hodinu), dokázali jsme vstát lehce po 4. hodině a asi v 5:10 už jsme vyráželi vstříc jižním prázdninovým dobrodružstvím. A díky tomu jsme se vyhnuli koloně u Prostějova (o které začali mluvit v rádiu, když jsme už pádili po D52 z Brna na Pohořelice a směr Vídeň) a kdo ví, možná jsme díky tomu a díky asi hodinové bilogické přestávce (každý měl svoje potřeby – Šimino krmení, děti zlobení a tatínek….no, jak říkám, každý má svoje potřeby…) hned za hranicí s Rakouskem, tak možná díky tomu všemu jsme se vyhnuli dopravním zácpám ve Vídni. A to bylo něco, čeho jsem se hlavně já po řidičské stránce hodně obával.

Cestou přes Semmering

A tak cesta ubíhala opravdu parádně. Zvolili jsme trochu netradiční cestu přes Semmeringskou dálnici S6, tedy více středem Rakouska a vyhnuli se tak určitě vytíženější A2 přes Graz. Sice jsme pak museli překonat kousek cesty po „obyčejné“ silnici z Zeltwegu zpět k dálnici A2 (abychom to neobjížděli poněkud delší cestou přes Friesach), ale i cesta může být cíl, takže jsme poznali i kousek prostého obyčejného Rakouska. U Mauterndorfu nás pak čekal velmi zajímavý nájezd na dálnici A2, kdy jsme z údolí viděli před sebou velmi vysoko nad námi dálniční most, po kterém jsme měli za několik málo minut pádit směr Klagenfurt – nájezd byl opravdu zajímavý – dlouhý a strmýJ

Tunel Karavanky – problém na posledních kilometrech

Už zbývalo jen pár kilometrů do cíle, kterým bylo zatím předem neurčené konkrétní místo kolem Bledu (teda tip byl na místo Blejska Dobrava, ale upřesnění mělo přijít podle času a nálady na místě), když se Šimino asi tak po 3-4 hodinách spánku opět probudilo na krmení. Na kluky přišla potřeba čůrání a tak bylo jasno – musíme zastavit… Otestovali jsme tedy jeden z mnoha rakouských dálničních odpočívadel, tzv. Rastplatzů, a udělali asi 30 minutovou přestávku.

Po pauze jsme se už těšili, že za nedlouho konečně dorazíme do cíle a vyjeli jsme vstříc posledním kilometrům. Zvolili jsme cestu po dálnici přes Villach a tunel Karavnky, sice delší, ale jednodušší a asi i rychlejší… teda… pokud vás nezastaví totální zácpa těsně před tunelem. Tunel Karavanky, dlouhý asi 7,8 km, který spojuje Rakousko se Slovinskem, je zpoplatněný a platí se přímo při průjezdu mýtnou branou 7,60 euro. Po mírném zaváhání při výběru té správné mýtné brány jsme bez problémů zaplatili kartou a projeli… a hned zastavili… Šimi se probudil, začal ječet a bylo zaděláno na tu správnou bezvýchodnou situaci, kdy stojíte v koloně (ještě kolem mýtných bran, kdy kolem je asi 20 dalších pruhů), horko, dítě řve a vy nevíte, jak dlouho tu zůstanete. A to vše po 6 hodinách bezproblémové jízdy, pár kilometrů od cíle cesty! No paráda! Naštěstí se asi za 15 minut kolona pohnula, sice vcelku pomalu, ale přeci jenom jsme tunelem projeli a zanedlouho dorazili do Blejske Dobravy.

Ubytování

Tady jsme podnikli výlety (více v samostatných článcích) a poté, někdy kolem 18. hodiny jsme se už vydali na ubytování, do vesničky Leše u města Tržič, do vesničky, kam jsme se dostali po velmi velmi velmi úzkých cestách alpskými lesy a loukami a do strmých kopců zdejších horských svahů. Až jsme dorazili do cíle – k paní Metce, která nás velmi vřele přivítala v nádherném apartmánu s obrovskou terasou s výhledem na nejvyšší slovinskou horu Triglav.