#8 Moravskou amazonií až na trojmezí [Lednice 2023]

Článek je součástí seriálu

Poslední (celý) den našeho pobytu na jižní Moravě jsme se rozhodli zajet si na místo úplně nejjižnější – na soutok Moravy a Dyje – na trojmezí České republiky, Slovenska a Rakouska. Předpověď slibovala, že to bude dnes bez deště, tak jsme si sbalili saky paky a vyrazili. Dlouho jsme přemýšleli, jakou zvolit trasu. Nakonec jsme se rozhodli nejkratší, tj. z Česko-Slovenské hranice za Lanžhotem, podél Moravy. A podle času, sil a chti se buď vrátíme stejnou cestou nebo se vrátíme cestou podél Dyje kolem zámečku Lány, popř. Pohansko do Břeclavi a pak buď zpět na hranici k autu nebo se to někde zakončí a taťka se objetuje a svojí dnešní etapu Tour de Morava zakončí závěrečným spurtem pro auto.

Trasa podél Moravy nakonec byla až příliš monotónní. Celou dobu se jede po hrázy, stejná kamenitoštěrková cesta pod vámi, vpravo oplocená obora, ale ona „divočina“ kvůli které se uvažovalo a snad i uvažuje o vyhlášení zdejší oblasti za národní park, je tak nějak daleko od vás a vy máte pocit, že jste jen nezúčastněný divák mořské plavby někde na břehu. Cestou minete jednu inofrmační tabuly, ale jinak nic víc. Šimča byl z vozíku poměrně vyklepaný, každého jeho urovnání a vystlání posedu poldštářky skončilo po několika metrech a výmolech opět divným pololehem. Až když se přiblížíte k samotnému jižnímu cípu republiky, stočítě se do lesa, směrem k té divočině. Tady teprve projíždíte opravdovou divokou člověkem téměř nedotčenou přírodou. Závěrečná fáze cesty už vede po dřevěném chodníku nad zdejšími močály (teda asi když naprší). Ještě než jsme dorazili na samotný soutok, udělali jsme povinnou zastávku u historického hraničního kamene Markrabství Moravského, který tu je již od dob Marie Terezie. Z dnešního pohledu je nepochopitelně ve vnitrozemí, ale důvod je jednoduchý. Řeka Dyje se za ta staletí trochu posunula a dnešní koryto, tvořící hranici mezi ČR a Rakouskem je o několik desítek metrů dál k Rakousku.

Po této krátké pauze už chybělo k soutoku opravdu pár metrů a tady už jsme s klukama obdivovali soutok dvou poměrně velkých řek a ten zajímavý pocit, že pár metrů napravo je Rakousko a nalevo Slovensko. Výborné místo na to, sníst si oběd. Takže jsme vybalili svačiny a pustili se do jídla.

Po posilnění jsme se rozhodli, že jet zpět druhou trasou bude rozhodně lepší varianta. Trochu nás strašilo drobné pokapávání, které po většinou zase rychle přestalo, ale protože jsme byly mimo signál, tak jsme neměli jinou možnost, než věřit Aladinovi, že pršet dnes nebude. A tak jsme vyrazili směr severozápad, tedy podél Dyje směrem k zámečkům Lány a Pohansko, které patří mezi další skvosty Lednicko-valtického areálu. Cesta se po prvních pár metrech štěrku změnila v asfaltku a s každým metrem byla lepší a hladší, takže jsme šlápli do pedálů a ceta začal utíkat opravdu rychle. Asi v polovině cesty začalo drobně pršet, ale s tím jsme stejně nic nemohli dělat, tak jsme zkrátka jeli. Nutno dodat, že kromě kvality povrchu, také okolní krajina byla daleko různorodější a krásnější a tady už jsme opravdu měli pocit, že projíždíme přímo tou divokou přírodou. Asflatové cesty byly dlouhé přímé s minimem zatáček, tak jsme pádili jak ozávod a vychutnávali krásy kolem nás. První velká přestávka byla až na rozcestí nadohled od lánského zámečku (pozor! – neplást si s lánským zámkem pánů prezidentů). Tady jsme dali sváču, deštík ustal, kluci si vyzkoušeli, jaké to je svézt se jako Šimča a pak jsme pokračovali dále. Hned za nedlouho u zámečku ale přišlo na Matýska kakání a tak jsme si dali polovynucenou pauzu. Dali jsme i nějaké občerstvení ve zdejší hospůdce a taky nám najednou začalo pršet, ale už trochu více, takže cílem se stalo dojet co jedříve někam, tak se dá dojet autem. Na hranici obory, kde jsou v zemi trubky zabranijící průchodu jinak zde volně žijících živočichů (jeleni, daňci a jiná krásná vysoká zvěř – mimochodem, zejména cestou odél MOravy jsme jich viděli opravadu hodně), tak do této zábrany se nám chytil Honzík… Pomalá jízda na mokrém kluzském povrchu železných trubek způsobila, že mu kolo sklouzlo mezi trubky a pak i noha… Naštěstí se kromě leknutí nic vážného nestalo a tak jsme mohli pokračovat dále k Lanžhotu. Přístřešek tu bohužel žádný nebyl, abychom se schovali před deštěm.

Poslední štací se pro nás (teda pro netaťkovskou část výpravy) stalo po 28 km dětské hřiště s přístřeškem na okraji Lanžhotu. Odtud už se vydal táta sám, vstříc vytrvalému dešti k slovenské hranici pro auto. Cesta trvala 15 minut, a tak byl zpět do úůl hodinky…nabalili jsme se a odjeli do chaty… A dnes už žádná další večerní procházka…

Nicméně tento nepoznaný a snad i zapomenutý kus naší země, které se přezdívá Moravská amazonie, opravdu stojí za to vidět a projet si na kole.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *